Král s duší černou jako sama temnota vládne ze svého
skleněného trůnu železnou pěstí. Asasín Celaene Sardothien vyhrála brutální
soutěž, aby se stala jeho šampiónem. Přesto má daleko k tomu, aby byla
loajální koruně. Svá tajemství skrývá ostražitě a ví, že muž, kterému slouží,
se oddal zlu.
Udržet smrtící šarádu je pro Celaene stále obtížnější,
hlavně když si uvědomí, že není jediná, kdo hledá spravedlnost. Jak se snaží
rozluštit záhady uvnitř skleněného hradu, její vztahy s ostatními trpí.
Jedné noci vedou všechna tajemství, která jí byla zatajena,
k nevyslovitelné tragédii. Když se její svět roztříští, je nucena vzdát se
něčeho velmi cenného a jednou pro vždy se rozhodnout, komu patří její
oddanost...a za koho je nakonec ochotna bojovat.
Juj, tady se toho stalo tolik, že ani nevím, kde začít,
abych neprozradila příliš. Myslím, že něco takového nepůjde, raději recenzi
rozdělím napůl.
První díl byl opravdu dechberoucí, úžasný a obdivuhodný.
Proto je téměř nemožné, aby se Koruně půlnoci povedlo předčit ho, ale přesně to
se stalo. Začátek série je vždycky zajímavý, i když knihu nemusíte dočíst. Celé
to poznávání nového světa a postav je přesně ten důvod, proč ve čtení
pokračuji. Tahle kniha ale má více akce, než má Skleněný trůn. A nejen to, taky
více překvapení, zvratů, odhalení a tajemství. A těch překvapení bylo hodně,
některá se tak nějak dala odhadnout z určitých náznaků, ale některá ne.
Nebo možná jsem jenom nebyla tak pozorný čtenář, jak bych měla. Ne, že by mi to
vadilo, čím víc kniha překvapí, tím lepší si zaslouží hodnocení. Přesně proto
dávám opět pět bodů z pěti.
Celaene se tady konečně předvedla. Všechny své schopnosti a
co ve skutečnosti dokáže. To mi v prvním díle taky chybělo, i když tam se
musela dostat znovu do formy. Ale tady...to bylo prostě úžasné. Možná trochu
strašidelné, ale úžasné.
Vyvíjí se vztahy mezi postavami a z toho jsem byla
přímo nadšená (aspoň tedy ze začátku). Taky jsem se o každé dozvěděla něco
dalšího, přesto toho ještě plno zbývá, takže snad v dalším díle. Ten
mimochodem nebudu začínat hned teď. Já si tuhle sérii chci koupit a ne ji mít
uloženou ve čtečce. Hezky jim najdu místo ve své knihovně, pak budu spokojená. Takže bude lepší si čtení nechat, až je budu mít doma. No, a protože poslední dva díly ze šesti knih ještě nevyšly, nechci předchozí
čtyři proletět za jeden týden.
I kdyby vás první díl nějakým zázrakem nenadchl, vážně
doporučuji dát ještě šanci tomuto.
No, a teď ta druhá část, ve které budou spoilery. Protože
tady se opravdu toho stalo tolik, že to prostě nejde sem nenapsat. Vyhýbám se i
komentářům k této knize, protože někteří vysoce neslušní lidé občas dávají
komentář, který zahrnuje i události z dalších pokračování. No, a pak mám zkažený vlastní zážitek.
Obsahuje spoilery!!!
Jako první bych zmínila smrt Nehemii. To jsem jako fakt
nečekala. Vždyť ona toho ještě měla tolik na práci, potřebovala toho tolik udělat,
a pak se stane něco takového. Dokonce jsem si tak nějak představovala, že si
jednou vezme Doriana. Na konci série, až bude po všem, že se ti dva vezmou. Ale
tohle? Ani v nejmenším. Pak mě napadlo, že když jí Celaene řekla o těch
předstíraných zabitích, tak Nehemia dostala nápad. Třeba, že se nějak
dozvěděla, že po ní jde král a narafičila svou vlastní smrt. Taky špatně.
Zajímavé, nestává se mi příliš často, že se ve svých předpokladech mýlím.
V recenzi na Skleněný trůn jsem měla pravdu, ona prostě
neměla žaludek na to, aby někoho chladnokrevně zabila. Aspoň ne jenom z důvodu,
že jí za to někdo nabídl peníze. Proto stále ještě nevěřím, že se tím živila
několik let. Vždyť ona předstírala smrt svých obětí, jen aby je nemusela zabít,
i když se tím ocitla v nebezpečí a stejně tak všichni kolem ní.
Ta část, nad kterou jsem se výše tak rozplývala, byla, když se
Celaene vydala zachránit Chaola. Ten vztek, který jí proudil v žilách z ní
udělal přesně to, co jsem od ní čekala už od začátku, takhle jsem si
představovala nájemného vraha. Udělala všechno pro to, aby se pomstila. Něco ve
smyslu: „Jdete po mých přátelích? Tak
potom já půjdu po každém z vás, dokud nezbyde nikdo, kdo by o tom mohl
vyprávět nebo si jen uvědomit, jakou chybu to zrovna udělal.“ Ta část byla
prostě úžasná.
Co jsem ale moc nepochopila, proč dávala Chaolovi za vinu
smrt své přítelkyně. Vždyť on nebyl ten, kdo ji zabil, a nemohl ani za to, že
ho unesli. A ona taky nebyla zrovna sdílná s věcmi, které zjistila. Tohle od ní nebylo fér, ale uznávám, že by to mohla začít být nuda, kdyby se mezi nimi něco nestalo.
Taky jsem si oblíbila Doriana. I když pořád věřím, že se k Celaeně
nehodí. Hlavním důvodem je samozřejmě magie, to je prostě tak... Že jeho otec
magii zakazuje a on sám ji má, už to samo o sobě je taková menší vzpoura.
A nakonec ten malý detail, že náš asasín je Fae a k tomu
ztracený dědic trůnu. Přesto mě ani jedna z těch informací nepřekvapila.
Proč by v knize byli Fae vůbec zmínění, když už neexistují? Tušila jsem,
že jedna z postav s nimi bude mít něco společného. A odhalení dědička
mi taky nepřipadalo jako něco velkého. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy se dozvěděla
o nějakém ztraceném dědici, který se znenadání objevil. Její myšlenky se týkaly
toho, že je to podvodník. Jak jinak by to mohla vědět, když ho ani neviděla?
Buď ho musela vidět zemřít, nebo jím musela být sama, nebo na něj dostala zakázku a odstranila ho. Třetí možnost se ale vylučovala s jejím pravidlem, že z té země nikoho
nezabije, stejně jako nezabije dítě. Na malou chvíli mě napadlo, že by tím mrtvým dědicem mohl být Sam, ale nakonec jsem se stejně spíš přikláněla druhé možnosti, že se jedná o ni.
Tak to je asi všechno, už jsem se vykecala a sdělila , co bylo potřeba říct.
Hodnocení: 5/5
Žádné komentáře:
Okomentovat