„Hluk je nefiltrovaný člověk
a bez tohoto filtru je člověk pouze kráčejícím chaosem.“Planetu Nový svět kolonizuje malá skupina osadníků z nepřátelského Starého světa. Po mnoha letech dochází k nečekanému zvratu. Domorodí obyvatelé se vzbouří, zaútočí na osadníky a usmrtí všechny ženy. Muže a zvířata náhle napadne podivný vir, který umožňuje slyšet myšlenky ostatních.
Uniknout se podaří jen nevzdělanému mladíkovi Toddovi, který si stihl vzít na cestu pouze ruksak, lovecký nůž, deník, ale hlavně to vůbec nejdůležitější – svého věrného psího přítele. Ostatní obyvatelé v čele s šíleným knězem ho však pronásledují a kvůli nebezpečnému viru nebezpečí stále narůstá.
Tento nelibozvučný myšlenkový mrak se nazývá Hluk a projevuje se nejen zvukem, ale i obrazem. Nikdy vás nenechá na pokoji a žádná vaše představa a ani jeden váš plán tak nejsou soukromé. Todd objeví v Hluku jakousi „díru“ a záhy zjistí, že žije v úplně jiném světě, než si dosud myslel. Postupně vychází najevo několik prazvláštních situací z minulosti a Toddova strastiplná cesta s armádou v patách se zdá jako nikdy nekončící příběh.
Hlas nože je první kniha dystopické trilogie CHAOS, plná napětí, dramatických zvratů a nečekaných odhalení, ale i humorných situací.
Ani si nejsem jistá, jestli
si pamatuji, co mě donutilo si tuto knihu koupit. Možná to ani nechci vědět,
protože příště už bych ten instinkt, či co to bylo, nemusela poslechnout.
Musím říct, že mě tento
kousek dost zklamal. Ze začátku to bylo dobré, děj mi přišel originální, Nový
svět byl plný tolika neznámých věcí a mě bavilo je po jedné objevovat. Po
několika začátečních kapitolách přišla ale samotná náplň příběhu. Od padesáté
strany až do samotného konce se nejedná o nic jiného než o útěk. Občas se
najdou nějaké odchylky, ale příliš jich není.
Já možná nemám moc co říkat,
ale kniha mi přišla neskutečně amatérsky napsaná (nehledě na to, co si myslí
ti, kteří čtou mé příběhy). Celý tenhle nový svět mohl být neskutečně dobře
promyšlený. Rozdíly mohly být všude, kam se pohlédlo. Ale nic z toho se
nekonalo, z mého pohledu to vypadalo, že se autor zmohl jen na dva měsíce
a tím veškerá odlišnost od naší planety končí. No vážně, kdo čeká na jiné zemi
budou stejná zvířata a prostředí tak podobné tomu našemu?
Hlavnímu hrdinovi bylo
dvanáct, ale zase byl ve městě nejmladší, takže se dalo očekávat, že bude spíše
používat řeč dospělých. Ale věty typu: „A
ty si taky polib,“ řeknu, až na to, že jsem dořekl, co si má políbit, mi
neskutečně lezly na nervy. Jednou by se to dalo, ale ony táhnou až do konce.
Když už to teda dořekl, tak to měl doříct a když ne, tak ať tam kruci nepíše
něco jiného než přímou řeč. Co je tohle za logiku? Nevím přesně za jakým účelem
se tam ty věty nacházely, ale připadaly mi dost trapné.
Konečně tedy postavy. Co k nim
jenom říct? Prostě jsem si je neoblíbila, ani jednou za celou dobu se nestalo
nic, co by to změnilo. To neplatilo u psa Mancheeho, který byl jednoznačně mou
nejoblíbenější postavou. I já vím, že je to dost málo na celou knihu. Toddovi nepřátelé
byli doslova nesmrtelní, mohli utrpět jakkoliv vážné zranění, o chvíli později
se objevili znovu. Jakoby odnikud, všichni pak byli hrozně překvapení a to je
ne jednou v knize popsáno, že v Hluku se nedá utajit něčí přítomnost. A
aby toho nebylo málo, tak se zjevili vždy ve chvíli, aby něco přerušili. Hrdina
mohl udělat jakkoliv nečekané rozhodnutí, jeho nepřátelé ho vždy našli a mu se
pokaždé nějak podařilo utéct.
A tak se to táhlo celou
knihu. Pokud někdy budu číst další díly, a to si dám dost načas, než s k něčemu
takovému rozhodnu, budu muset trochu zapomenout, o čem byl tento.
Hodnocení: 2/5
Žádné komentáře:
Okomentovat