Upírův pomocník: Darren Shan

Anotace:

Druhý díl upířích hororů navazuje na děj přímo tam, kde první díl Madame Okta skončil.
Darren se zžívá se světem upíra a moc se mu to nelíbí ačkoliv se mu pan Hroozley začně po dlouhé době zamlouvat.
Oba dva zůstávají v Circo Monstruoso a pomáhají s vystoupením. Darren se spřátelí s hadím chlapcem Evrou.
Ti při chytání jídla pro Lidičky (malí mužíci s modrými hábaty cestující s Circo Monstruoso), narazí na chlapce, který se chce později k Cirkusu přidat. 
Seznámí se také s Ervém, který je pozdější příčinou chlapcovi smrti. Vypustil Vlčího muže...
Darren odmítá pít lidskou krev, ale aby v sobě zachoval vzpomínky kamaráda, poprvé se napije...

Obsahuje spoilery!!!

Já vím, další zubaté potvory, ale nesuďte mě. Po tom, co jsem se dostala přes chvilkové pobláznění Twilightem, už je tolik nežeru (dokonce už ani vlkodlaky…více méně). Ale když už jsem měla přečtený díl, tak nemůžu nechat zbytek série netknutý. Navíc je kniha krátká a celkem dobře se četla.

Taky vám připadá, že v anotaci vyspoilerovali celý příběh od začátku do konce?  Mně teda rozhodně.

Sice jsem v tomto díle nepostřehla kolik je Darrenovi let (a jestli to bylo v minulém, tak už si to nepamatuji), ale hlavní důvod proč se přidají znovu k Circo Monstruoso je, že si chce Darren najít nějakého kamaráda. Jako vážně? Sice chápu, že se vzdal svého lidského života právě kvůli nejlepšímu kamarádovi, ale je tohle to jediné po čem touží, když se stal upírem? Možná se jím stal a moc nepřemýšlel o tom, co to obnáší, protože byl zoufalý z toho, že nese vinu na tom, že jeho kamarád umírá. Ale přece jenom musel něco vědět. Upíří život je vždycky (nebo většinou) a on si najednou stěžuje, že chce kamaráda. A k tomu ještě obviňuje pana Hrozleyho, když si on sám vybral stát se upírem. Sice je pravda, že ten ho tak trochu vydíral ze začátku, ale kdyby mu neukradl Madame Oktu, tak se mu nic nestane. Darren mi občas připadal jako rozmazlený fracek, který dává vinu všem kolem, místo aby se podíval na sebe. Ale je pravda, že takových lidí je hodně i ve skutečném životě.

Kniha rychle ubíhala, ale občas mi připadalo, že se tam nic neděje. Na rozdíl od prvního dílu, kde Darren řešil, co má udělat, aby zachránil kamaráda, tak se v tomhle nestalo nic zásadního. Možná až na to, že poznal, že snažit se být normální  a mít lidské kamarády se vždy nevyplácí.

Našlo se dokonce pár scén, u kterých jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo kroutit hlavou. Například:

Vlčí muž mu rozerval břicho a snědl spoustu vnitřností. Když jsem ale k němu dorazil, kupodivu byl ještě naživu. Víčka mu pocukávala, přerývavě oddechoval.

„Jsi v pořádku?“

Abych to upřesnila, tak Darren ke kamarádovi dorazil až po několika minutách (ne sekundách, jestli by i tak byla nějaká naděje, že by někdo ještě žil). Nakonec jsem to tedy přešla jen s tím, že každý autor má svůj příběh a vlastní styl, jak se zbavit postav v příběhu.

A to byla věc, která se mi líbila. Stejně jako Stephen King má vlastní způsob psaní hororů, Shan má zase vlastní styl pro fantasy horory. V příběhu nejde o zachraňování světa nebo boji proti vyšším silám, ale spíš o zachránění sám sebe. Rozhodnutí hlavního hrdiny neovlivní celý svět nebo národ, jak to bývá u většiny knížek, ale pouze jeho vlastní cestu do budoucnosti.

I když budu asi jediná, tak musím říct, že se mi více zamlouval první díl. To však neznamená, že nedočtu zbytek série.