Já jako knihomol

Každý čtenář se musí potýkat s problémy, kterým rozumí jen jiný knihomol. My jsme totiž tak trochu tvorové z jiné planety a tomu rozumí jen malé procento lidí. Jsme jednoduše divní a úplně nám to tak vyhovuje. Nesnažíme se zapadnout, naopak nám dělá radost jít proti proudu a kolikrát se tak rozhodneme jednat už jen z principu. Jak už jste možná zjistili, míra tohoto bláznovství postupuje lineárně s množstvím přečtených knih. Čím víc toho přečtete, tím víc žijete v příbězích, tím víc vám skutečný svět připadá příliš obyčejný, tím méně vás potom něco překvapí.

Lidi ale nechápou naše jednání, proč se chováme tak, jak se chováme. To pak není se čemu divit, že dáme raději přednost knížkám, než takové společnosti. Protože jenom, co otevřeme pusu, oni nechápou o čem mluvíme. Jim připadá úplně normální nevědět, co je striga, vrrk nebo podvržené dítě. Potom ale při jejich otázce Co to je? se v duchu sebe sami zeptáte Proč já?

Čtení je práce na plný úvazek. Musíte tomu obětovat hodně volného i jiného času, ale hlavně společenský život. Protože pro normální lidi věta Já čtu, zní obvykle stejně, jako byste na Silvestra řekli při nabízené sklence šampaňského Já nepiju. Jim to jednoduše připadá podivné a nikdy to úplně nedokážou pochopit a budou se na vás dívat jak na exota. Nedej bože, když nepijete a ještě rádi čtete, to se dnes považuje za společensky nepřijatelné. A co teprve když dáte přednost knížce před jejich společností. Tak to jste u nich skončili.

To je důvod proč lidé jako my vyhledávají jeden druhého a držíme při sobě. Z vlastní zkušenosti vím, že není příliš jednoduché potkat takového člověka osobně. Ale stává se to a často najedete opravdového přítele. Když víte, že si na vás udělá čas i přes to, kolik na něj doma čeká knížek. Je úplně jedno, jaké jsou jeho další zájmy, tohle stačí, abyste si měli o čem povídat na hodně, hodně, hodně dlouho.

Zatímco lidé se snaží kopírovat jeden druhého, knihomolové se rádi odlišují. Občas pochytí něco od svých oblíbených hrdinů a čím víc je to ujeté, tím líp. Ať už o nás říkají lidé cokoliv, musí vědět, že se neschováváme v davu. I když přímo nevystupujeme, nezaujímáme vůdčí pozice, nepředvádíme ostatním, co dovedeme, máme svůj názor a ostatní to vědí. Otázka je jen, jestli ho vůbec chtějí slyšet, protože se obávají, že zas vůbec nepochopí, co to vlastně kecáme.

Takže nakonec jsme přece jenom normální lidi i my. Jen o trochu upřímnější a šílenější než ostatní. Takže není jediný důvod, proč by nás měli ostatní považovat za mimozemské tvory. Navíc pořád nechápu, co je na mojí rostlině Stacey, která mi neustále schovává věci a pak si hraje na neviňátko, nebo toustovači, který pořád držkuje, když po něm něco chci, divného. Vždyť takové problémy jsou úplně normální, ne?