Cesta do Prahy

Minulý týden jsem strávila čtyři dny v našem hlavním městě. Dala jsem si s tím trochu načas, ale i po sedmnácti letech je první návštěva lepší, než nikdy.
Musím říct, že si opravdu umím vybrat dobu. Už cestou tam, začalo sněžit a to se střídalo s deštěm a sluncem. Zima byla jak v Kanadě, takže mi nezbývalo nic jiného, než se zašít do kavárny nebo knihkupectví.
Oblékla jsem si na sebe dvě mikiny a ještě bundu a stejně jsem se třepala zimou. Obrovská knihkupectví za to ale stála. Pocházím z malého města, takže u nás nic takového nemáme. Největší obchod s knihami tady je asi stejně velký jako polovina třídy ve škole a nově napsaná díla se sem dostanou tak za půl roku od jejich vydání.

První dva dny vyplňovaly památky, protože jsem tam zároveň byla i se svou třídou (naštěstí jen do druhého dne). Ve středu následoval dlouhý rozchod, kdy nás učitelky měly plné zuby.
Večer jsem dorazila do útulného domečku své kamarádky Kate, která je stejně velký blázen do knih, her, komiksů a kreslení jako já. Naplánovaly jsme si, že vyjedeme o půl osmé, ať stihneme projít všechna knihkupectví. Nakonec bylo půl deváté a to jsme teprve vstávaly. Na obchody však taky došlo a nakonec jich bylo tolik, že mě hrozně bolely nohy. Celé nás to tak unavilo, že jsme cestou zpátky usnuly v autobuse.
První to vypadalo, že po návratu k ní půjdeme hned spát, ale jak se dalo čekat, skončily jsme hraním počítačových her.
Zpátky na severní Moravu jela se mnou, takže cesta vlakem nenudila. Stejně jsme ještě dospávaly posledních několik dní. Na konečné jsme se rozloučily a každá z nás zamířila jiným směrem.
Výlet určitě stál za to a já se těším, až se tam znovu dostanu v květnu na knižní festival. S sebou jsem si přivezla nějaké moc pěkné kousky, které nafotím do příštího příspěvku Přírůstky.