Klauni: Ian Dachs

Anotace:

Když se začnou objevovat klauni, nemusí to ještě znamenat, že do města přijel cirkus…

Ulicemi New Yorku se plíží zákeřný vrah a číhá. Jeho motivy jsou nejasné, podpis děsivý. Na tváře brutálně zavražděných obětí maluje klaunské obličeje. Kolik přibude mrtvých, než mu detektiv Michael Crow a psycholožka Anne Shawová přijdou na stopu?
Oběti spojuje s Anne společná minulost. Je vrahem někdo, koho dobře zná? Může být příštím „klaunem“ ona?
Michael se pouští do vyšetřování, ale nic není tak jednoduché, jak se zdá. Chorobná mysl jeho protivníka je vynalézavá...

Na tuhle knihu jsem se zaměřila díky názvu. Možná je to zvláštní, ale pokud mě něco opravdu děsí, jsou to právě klauni, takže si tohoto kousku nešlo nevšimnout.

Když jsem četla začátek, těšila jsem se, jak se to vyvine, ale na druhou stranu jsem měla husí kůži pokaždé, když se zmínilo slovo klaun.

Celý příběh byl pro mě něco nového, jiný knižní směr, na který jsem se mohla zaměřit a přemýšlet nad jinými věcmi než třeba ve fantasy. Tohle byla jedna z mých prvních detektivek, takže jsem neměla moc s čím srovnávat. Nevím, co mají detektivní příběhy obsahovat a na co si dávat pozor, ale i tak jsem si udělala svůj názor.

Všechno dávalo smysl a kapitoly se rychle četly, ale chybělo mi něco, nad čím jsem mohla během čtení přemýšlet. Tím myslím nějakou hádanku, nesrovnalost nebo zápletku, kterou by podle mě tenhle žánr měl obsahovat.

Dokonce ani vrah nebyl nijak zvlášť chytrý, takže mi nezabralo moc času ho odhalit. A nakonec to nebyl ani takový psychopat, jak jsem si myslela.

U postav byl popsán jejich vztah k práci, něco z jejich osobního života a minulosti, což doplňovalo příběh.

Styl psaní mi vyhovoval, avšak samotná kniha už mi nepřipadala tak propracovaná, jak jsem očekávala. Po vyřešení případu, kousek za polovinou knihy, jsem se dozvěděla o událostech tři roky před tím, než se „klaní vrah“ objevil. Tahle druhá část mě bavila o něco méně, protože do detektivky, jakou jsem si představovala, měla opravdu daleko. Podle mě s ničím podobným neměla vůbec nic společného, spíš jako by byla součástí úplně jiného příběhu. Myslím, že duchové do podobných knížek vážně nepatří. Spíš mi to připadalo, že autorovi připadala sto padesáti stránková knížka krátká, tak ještě rychle něco vymyslel, aby mohl příběh prodloužit.

Teď vážně nevím, co si mám o detektivním žánru myslet, protože mi připadá, že podobné zápletky by dokázal vymyslet kdokoliv, a že takových už musí být stovky. Autor sice umí psát, ale nejspíš by si měl první promyslet, na co se to vlastně chystá a jak čeká, že se budou čtenáři po přečtení cítit. Protože já po dokončení poslední kapitoly opravdu nevím. Nejspíš jsem jenom ráda, že se můžu přesunout k jinému příběhu.

Ale ani tak mě to neodradilo, abych si někdy nějakou detektivku zase přečetla.

Hodnocení: 2/5

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment.