Překroč svůj stín: Katie McGarry

Echo vždy patřila mezi oblíbené holky ze školy, měla spoustu kamarádů a přítele. Ale to se změnilo, když její bratr zemřel a matka jí provedla něco strašlivého. Ten večer byl pro ni tak traumatizující, že její mysl vytěsnila vzpomínky na celý den. Nepamatuje si, co se stalo, ale už nikdy nebylo nic jako dřív. Jizvy na rukou, o kterých si povídal ve škole každý, jí zůstaly jako připomínka na to, co provedla její matka. Během pár dní se uzavřela do sebe a nepustila k sobě kamarády, otce nebo terapeuty, o kterých pochybovala, že by jí pomohli po tom, co po nápadu prvního, jak jí vrátit vzpomínky, téměř přišla o rozum. Pak ale narazí na Noaha, ona potřebuje brigádu a jemu zařídili doučování. Čím víc ho Echo poznává, tím víc si je jistá, že právě on by jí mohl rozumět. Má své vlastní problémy a tajemství, se kterým se vypořádává, ale společně by se mohli zbavit i těch jejích.

O této knize jsem slyšela už dřív, ale nijak zvlášť jsem ji nevyhledávala. Pak jsem procházela knihovnou a ona tam seděla na poličce a přímo mě vyzívala, abych si ji půjčila. A tomu volání nešlo odolat.

Zaujala mě už od první stránky a byla stále napínavější. Všechno, co by v jiných knížkách znělo jako klišé, tady to působilo úplně jinak. Autorka si s jednotlivými částmi poradila tak, že všechno znělo originálně. A vlastně ne, že to tak znělo, ono většina originální byla a ten zbytek tak rozhodně působil. Zápletka, rozhovory a hlavně reálné postavy. V jiných knížkám mi občas dělá dost velký problém se vcítit do hlavních hrdinů nebo jenom představit si je ve skutečném životě. Tady měl každý svůj charakter, i kdyby se postavy navzájem neoslovovaly, přesně bych věděla kdo s kým mluví. A i když mi někteří kamarádi hlavních postav neuvěřitelně lezli na nervy a nejradši bych je něčím přetáhla po hlavě (zejména Grace), pořád jsem si takové lidi dokázala živě představit. Další, co se mi na tomto díle líbilo je, že se zde neobjevily žádné náhody (nenávidím náhody). To že se postavy náhodně někde potkají, protože si náhodou vybraly stejný den, že zajdou na stejné místo ve stejný čas… Ale tady? Tady tak nějak všechno sedělo, bylo to nenucené a nešlo by to ničím nahradit.

Líbilo se mi, jak se Echo a Noah vyrovnávali sami se sebou a snažili bojovat za to, co chtěli. Nebo aspoň většinou. Snad jen jsem nechápala Echinu lásku k matce, věděla, co jí udělala, nebo aspoň z části, a stejně se k ní chtěla dostat.

Tohle byla ale jedna z těch knížek, které stolí za to číst v kuse tak dlouho dokud neskončí a bylo mi jedno, že ve dvanáct večer mi chybělo téměř dvě stě stránek. No dobře, nedočetla jsem to celé (třicet stran jsem si nechala až se trochu vyspím), protože rodiče vstávali do práce. Ale myslím, že to byla jediná knížka, které jsem obětovala celou noc a navíc mě vtáhla do děje tak, že jsem na spánek ani nepomyslela. Dvakrát jsem ji odložila s tím, že půjdu spát a nechám si to na potom, ale po deseti minutách převalování se ze strany na stranu, jsem prostě musela vědět, co se bude dít dál.

Objevily se tu tajemství, překvapení, akční scény i nezávazné rozhovory, ale všechno jsem přímo hltala. Tohle byla rozhodně nejlepší knížka za tento měsíc… Hm, to zas možná ne, přece jenom jsem četla Pokrevní pouta čtvrtý díl, ale první místo zaujímají spolu.

Pravda je, že na konci není nic neobvyklého, ale kupodivu mi to ani trochu nevadilo. Byla jsem hrozně zvědavá, jak se příběh do toho konce dopracuje. Ne, co se stane, ale proč a jak se to stane.

Doufám, že budou i další díly v češtině, protože se mi hrozně líbí styl psaní autorky a popravdě bych si od ní přečetla i něco, co nedává vůbec smysl (snad na to nedojde). Možná bych knize ubrala čtvrt hvězdičky za maličké nedostatky, ale těch bylo tak málo, že je až moc snadné je přehlédnout.

Hodnocení: 5/5