Deklarace smrti: Gemma Malley

Život na Zemi se změnil od základů. Lidská civilizace už není ohrožena smrtelnými nemocemi, na které věda objevila léky. Nesmrtelnost však přináší i možná rizika - největším z nich je přelidnění. Proto byla přijata Deklarace - pokud berete léky na dlouhověkost, jste Vyvolení a nesmíte mít děti. Kdo zákon poruší, bude potrestán a dítě se stane Přebytečným - méně hodnotným občanem, sloužícím Vyvoleným.

Patnáctiletá Anna s Petrem svůj osud Přebytečných odmítají, a pokusí se mu proto postavit. Podaří se jim to?

Kniha byla příjemným odpočinkovým čtením a já jsem velmi ráda, že jsem si ji přečetla. Líbily se mi detaily, kterými autorka obohatila svoje psaní, protože mi v hodně příbězích právě toto chybí. Často knihy začínají uprostřed děje, ale na stránkách zmíní o předchozím životě jen pár vět. Avšak tady jsem byla opravdu vděčná za pracně popsaný život, který Přebyteční vedli. Dozvěděla jsem se všechny věci, které jsem pokládala za důležité, i všechny ostatní, ale ani na chvíli mi nepřišly zbytečné.

Avšak pořád jsem si Grange Hall představovala jako něco malého, a i když bylo zmíněno, že tam žije pět set dětí, vůbec mi to tak nepřipadalo. Na to jsem se seznámila s malým počtem postav. Připadalo mi to spíš něco jako školku, kde je maximálně sto Přebytečných.

Myslím, že příběh, který autorka napsala, by se mohl jednoho dne opravdu uskutečnit, kdyby vědci vyrobili léky na všechno. Charakter dospělých byl také propracovaný, ale tuším, že byl hodně inspirovaný dnešními lidmi. I když nesouhlasili se systémem, který ovládá jejich planetu, nechtěli umřít a vzdát se nesmrtelnosti. Místo aby pomohli jiným, mysleli na to, co to znamená pro ně a jestli to má smysl. Ale ne jenom Vyvolení, dokonce i Přebyteční na sebe žalovali, aby se zlepšili před vychovatelkou, i když to znamenalo potrestání jejich přátel. Ale oni vlastně přátelé neměli, přišlo mi to jako soutěž. Předháněli jeden druhého, protože vyhrát mohl jen jeden a tím si mezi sebou nevěřili. Soupeřili a snažili se pokořit ostatní. A

hlavní hrdinka Anna byla jednou z těch nejpečlivějších, ale bylo znát, že vlastně nechce nikomu ublížit, jen sama sobě pomoct. Což možná bylo ještě horší, protože věřila, že to co dělá, je správné. Jeden by řekl, že když je někdo zavřený celý život někde, kde ji jenom trestají, tak v sobě nebude mít ani trochu naivity. Ale ona ji měla, bezmezně věřila tomu, kdo ji vychoval a bylo jí jedno jak. Místo, aby nenáviděla je, svou nenávist obrátila proti tomu, koho jí určili. Musím říct, že jako hlavní hrdinka mi nepřišla moc sympatická, někomu, kdo uvěří všemu, co se mu řekne a ani trochu se tomu nediví, moc nefandím. Neměla skoro žádné vlastní názory a nepřemýšlela nad tím, co se děje kolem ní. Ať už s ní to místo udělalo cokoliv, byla úplně jiná než ostatní, ti se aspoň bránili, vzdorovali a když ne nahlas, tak aspoň v duchu nebo za zády vychovatelky, ale Anna zoufale toužila se zavděčit. Nedivím se, že ji většina litovala. Oproti tomu Petr byl nezávislí vzdorovitý a nezměnitelný, ale místo aby v klidu vyčkával, musel to vyřvávat na celý svět a tím dělal všechno proto, aby něco pokazil. Chvílemi mi to připadalo jako parodie na první sérii seriálu Útěk z vězení. Až na to, že Petr vyrůstal zavřený někde, kde se toho o světe Venku moc nedozvěděl. Přišel, ale ve skutečnosti neměl žádný pořádný plán. Myslím, že v tomhle případě, hrálo štěstí větší roli, než oni sami.

Příběh byl protkán zradami a překvapeními. Bylo znát, že lidi vlastně nemohou věřit nikomu. Nesmějí se spoléhat na nikoho kromě sebe, když chtějí něco udělat.

Musím říct, že konec byl docela snadno předvídatelný (nebo alespoň v širším rozmezí) a dokonce není těžké uhodnout o čem půjde ve druhém díle, což je docela škoda.

Jak už jsem zmínila, mám radost, že jsem si tuhle knihu přečetla, bylo to zase něco nového, možná i trochu strašidelného a smutného, ale je to příběh, který se svými detaily dostal dál než většina ostatních.

Hodnocení: 3/5

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment.