pondělí 30. června 2014

Percy Jackson - Prokletí Titánů: Rick Riordan

Že mám moc po svém otci, bohu moří Poseidonovi, už víš... Že patřím do Tábora polokrevných už taky víš... Ale na spoustu otázek neznám odpovědi ani já. Kam se poděla bohyně Artemis? Jaké nebezpečné a záhadné příšeře byla na stopě? Mám na sebe vzít děsivé Titánovo prokletí, kterým by se naplnilo proroctví Orákula? Jsem Percy Jackson a vydávám se se svými přáteli z Tábora polokrevných na další výpravu do mytologického světa. Vezmeme tě s sebou, chceš?






Grover na chvíli musí odložit svůj celoživotní cíl – najít Pana – a vrátit se k pátrání po polokrevných. Po objevení dvou sourozenců, se Percy společně s Thalií a Annabeth snaží dovést je do tábora, ale mantichora jim to poněkud znesnadní. S pomocí Lovkyň s bohyní v čele se jim nestvůru podaří zahnat, ale ani to nezůstane bez následků. Kronos se stále snaží uskutečnit svůj plán na ovládnutím světa a z tábora se vydává pět dobrovolníků na záchrannou akci, a částečně také aby zmařily Kronovy ideje.

To, že se mi v předchozích dvou dílech nelíbilo, že autor bere jednotlivé akce jakoby odnikud a vůbec spolu nesouvisí, pro tento díl neplatí. Nejspíš to bylo proto, že se začalo dít něco, o čem je celá série a ne jenom jeden díl. Autor se musel zabývat tím, jak si nechat volnou cestu do dalších dílů a udělat malé náznaky. Postavy potřebovaly hodně času na přemýšlení a na jednotlivé rozhovory, proto se nejspíš v příběhu nevyskytovaly slepé uličky, za jakou považuji například ostrov Kirké ve druhém dílu, kde by se po vynechání tohoto obohacení vůbec nic nestalo.
Znovu jsem měla možnost se seznámit s novými bohy, polobohy i lidmi, kteří se vyskytují v Řecké mytologii nebo jsou jen výplodem autorovy fantazie. Sourozence Nika a Biancu jsem si už od začátku oblíbila, Nika teda o trochu víc, byl to takový malý ukecaný…ďáblík? Jo, myslím, že to je to správné slovo. Ale za to Thalia mi přišla neuvěřitelně namyšlená. Možná na to měla právo, ale to ještě neznamená, že taková musí být. S Rachel tam byla jen jedna kapitola, ale jsem si docela jistá, že svou roli v celém příběhu teprve zahraje.
Nechápu, proč se Cheiron nechtěl vydat sám na výpravu - protože jeho otec je Kronos a proroctví by tak dávalo smysl? Vždyť oni se tam vydali a bylo jim jasné, že dva se nevrátí živí, ale stejně šli. A kentaur se bál smrti? To je teda dost divné a zbabělé.



„To jsme my,“ řekl. „Těch pět žaludů tady.“
„Který jsem já,“ zajímalo mě.
„Ten malý hrbolatý,“ navrhla Zoe.
„Nech si to.“
- str. 194

Během čtení mě napadlo něco, čeho jsem si v předchozích dílech nevšimla – kam se poděli všichni dospělí polobohové? Samozřejmě tady byl Luke a někteří ostatní, kterým bylo kolem dvaceti, ale co třeba někteří přes třicet, čtyřicet let? Přece nemohli všichni umřít. Zdá se mi to trochu zvláštní. Ale co, když může existovat hora Olymp v šesti stém patře Empire State Building, mohou existovat pouze mladí polokrevní.
Téhle sérii už nezbývá nic jiného, než se zlepšovat. Další díl už mám nachystaný…


Hodnocení: 3/5



Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment.

Žádné komentáře:

Okomentovat