Rozděleni časem - Bouře: Julia Cross

Jackson nedávno zjistil, že umí cestovat časem. Pověděl to jen svému kamarádovi, který je tak trochu šílenec do vědy, takže mu nedělalo moc velký problém mu uvěřit. Provádí různé pokusy, zjišťují zda může Jackson něco změnit nebo se dozvědět nějaké důležité informace. Když je v minulosti, může se kdykoliv vrátit na svou základnu, do svého času. Když se ale jednoho dne ocitne ve smrtelném nebezpečí, znenadání uvízne dva roky v minulosti, nezná se se svým nejlepším kamarádem, nepotkal se se svou přítelkyní. Nemůže se dostat zpátky do svého času a náhle zjišťuje hrozivé informace o své rodině.

Tohle bylo moje první cestování časem, takže bohužel nemám s čím srovnávat, ale jako prostředek k navedení do této části sci-fi nebo fantasy posloužila tato kniha dobře. Ze začátku jsem ale byla dost zmatená a několik desítek stránek se děj dost vlekl. Nevěděla jsem, co se vlastně bude dít, a i když jsem nic neočekávala, pořád jsem obracela stránky v naději, že se to konečně rozjede. A to přišlo asi až v jedné třetině knihy, což si myslím, že je docela pozdě.

Ale na tom, že pořádný děj začal trochu později, bylo i něco dobrého, například postavy dostaly prostor, abych si o nich mohla udělat dostatečný obrázek a seznámit se s jejich vlastnostmi. Jackson se teprve učil využívat svoje cestování, takže jsem si udělala dostatečnou představu, jak to vlastně celé funguje. Často jsem ale uvažovala nad tím, zda jsou to ty typické dokonalé postavy bez jediné špatné vlastnosti, které jenom zachraňují svět. Našly by se části, u kterých by mě to ani nenapadlo, ale jinde se mi nedařilo myslet na nic jiného. Takže jsem občas měla takové smíšené pocity a pořádně nevěděla, co si o knize myslet.

Postupně jsem zjišťovala pravdu o rodině postavy, což mi vyhovovalo, protože jsem měla dostatek času o tom popřemýšlet a dojít k vlastnímu závěru, i když výjimečně byly často mylné. Ale dělat si vlastní bláznivé závěry, je mnohdy to, co mě u průměrných knížek baví nejvíc. Možná by mě děj více bavil, kdyby Jackson neuvízl o dva roky v minulosti, ale třeba o dvacet nebo sto let. Prostředí by tak bylo zcela neznámé a musel by se v první řadě vyřešit problém, jak přežít. Dva roky podle mě bylo příliš jednoduché, měl kde bydlet, všichni se k němu chovali normálně, protože pouze nahradil své staré já, a všechno bylo nějakou dobu úplně v pořádku, jelikož jen hrál sám sebe jako sedmnáctiletého, nikomu nepřišlo nic divné.

Dobré bylo, že se dlouhou dobu nevědělo, kdo vlastně stojí na straně dobra, a kdo chce zničit svět, protože každá strana měla vlastní pravidla i způsoby, jak si poradit s těmi druhými. A ani jedno nebylo nějak výrazně nápomocné straně, která se snažila svět zachránit.

Avšak našly se i části, u kterých jsem se zasmála, výhradně ve dvou případech, i když u toho druhého si nepamatuji, kde přesně byla.

„Možná je ožralej,“ řekl někdo. „Mám mu vylít na hlavu další kbelík?“

„Ne, to je prasečí chřipka. Na beton,“ odpověděl jiný hlas.

---

„Jacksone? Stalo se ti něco?“ zeptala se malá holčička.

Vstal jsem ze sklápěcího lehátka a div jsem nenacouval do bazénu. „É… Co je za rok?

Všechny děti se zahihňaly a jedno odpovědělo: „2009. Jo, je na mol.“

-          str. 218

Určitě časem vyhledám další knihy s cestováním v čase a nejdříve to bude druhý díl této série, i když možná jenom proto, abych ji měla dočtenou a ne, že to bylo takové super čtení. Jako oddechová knížka, u které se nemusí přemýšlet, se ale hodí skvěle.

Hodnocení: 3/5

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment.

Etiketa & Špionáž: Gail Carriger

Sofronie je nejmladší dcera paní Temminnickové, ale zdaleka není jako své starší sestry. Ze všeho nejradši šplhá na všechna dostupná místa a je pro každou lumpárnu. Nezajímá ji, co má zrovna na sobě ani v jakém stavu. Ale její matka z ní chce mít kopii sebe samé nebo, aby se aspoň trochu chovala jako dáma. Proto si nenechá ujít příležitost, když o Sofronii projeví zájem dívčí penzionát s těmi nejlepšími referencemi.

Mladá Temminnicková z toho nemá ani trochu radost, ale brzy ji dochází, že tohle není škola, ve kterou její příbuzní doufali. Nepochybuje, že s trochou práce z ní bude opravdová dáma, ale taková, která dokáže odvést pozornost, házet noži, šplhat nebo rozpoznat jedy a protiléky. Tohle je pro ni ta pravá škola, z jakého jiného důvodu by jinak lezla do kuchyňského výtahu, než aby odposlechla soukromý rozhovor, ale ze všeho nejdříve musí zvládnout správně mrkat, omdlévat a tančit. Pouští se tak do svého vlastního dobrodružství.

Tento pěkný kousek do své knihovny jsem dostala darem a jsem za něj velice ráda. Popravdě jsem vůbec netušila do čeho jdu. Nikdo mi knihu nedoporučil ani se o ní nezmínil, ale přece jenom mě zaujala. Bylo to nejspíš první z tohoto žánru, kterou jsem kdy četla, ale myslím, že jsem si vybrala dobře. Povedlo se mi začíst do děje už někdy ve třetí větě a každou chvíli zaujala nějakým novým nápadem nebo roboty, kteří tak úplně do devatenáctého století nepatří.

Hlavní hrdinka Sofronie mi už od začátku byla sympatická, nejspíš to začalo v době, kdy proskočila kuchyňským výtahem, když se řítil dolů. Zbožňovala jsem její myšlení, praštěnost a vynalézavost. Ne, že by byla přímo vypočítavá, ale většinu věcí využívala ve svůj prospěch. K tomu byla milá a kamarádská, ale zdaleka to nebyla ta dokonalá hrdinka, kterých jsou knihy plné. Bylo to takové zvláštní čtení, že ani nevím čemu to přirovnat, ale ostatní knihy autorky budou nejspíš ve stejné době, takže doufám, že se k nim také jednou dostanu.

Hodně se mi zamlouvalo prostředí, kde se všechno odehrává. Existuje pár věcí, které mám na knihách hodně ráda, a to, když se hodně cestuje a já tak můžu lépe poznat okolí a prostředí tamějšího světa a druhá, když se hlavní hrdinka učí nové věci, takže můžeme pozorovat na stránkách její změnu a nabývání nových zkušeností. S učením jsem z této knihy nanejvýš spokojená a s cestováním na takových sedmdesát procent, ale i tak to bylo dost.

Do devatenáctého století byly začleněny nadpřirozené bytosti, ale podle mě, to vyšlo skvěle. I když příběh postrádá nějakou hlubší zápletku, ani na chvíli jsem se nenudila. Pořád se děje něco, co zaujme a vyžaduje plnou pozornost čtenáře, ať už navazování vztahů, zakázaná dobrodružství nebo učení pukrlat.

Tahle kniha mě snad zaujala vším, co v ní bylo i nebylo, já osobně jsem si tuhle knihu zamilovala a nemůžu se dočkat dalšího dílu.

Book trailer:

Hodnocení: 4/5

Prvních 100: Kass Morgan

Od ničivé nukleární války žije lidstvo ve vesmírných lodích vysoko nad radioaktivním povrchem Země. Nyní je však sto mladých delikventů, které společnost považuje za postradatelné, vysláno na nebezpečnou výpravu s cílem znovu kolonizovat planetu. Může to být jejich druhá šance na život… nebo sebevražedná mise.
Stovka odsouzenců, pronásledovaných nástrahami divoké přírody a tajemstvími své minulosti, musí bojovat, aby přežila. Nikdy se z nich neměli stát hrdinové, ale nakonec mohou být poslední nadějí pro CELÉ lidstvo.

Od ničivé nukleární války žije lidstvo ve vesmírných lodích vysoko nad radioaktivním povrchem Země. Nyní je však sto mladých delikventů, které společnost považuje za postradatelné, vysláno na nebezpečnou výpravu s cílem znovu kolonizovat planetu. Může to být jejich druhá šance na život… nebo sebevražedná mise.

Stovka odsouzenců, pronásledovaných nástrahami divoké přírody a tajemstvími své minulosti, musí bojovat, aby přežila. Nikdy se z nich neměli stát hrdinové, ale nakonec mohou být poslední nadějí pro CELÉ lidstvo. 

Ze začátku se mi tento příběh ohromně líbil. Když sci-fi čtu jednou za uherský rok, nemohla jsem posoudit, jestli je to příběh na téma, které bylo už několikrát napsané, nebo je to zcela originální nápad. Kniha je vyprávěna z pohledu čtyř postav, které jsou odsouzeny, a tři z nich jsou poslány na Zemi. Čtvrté odsouzené Glass se při zmatku podaří utéct z lodi, a tak jsem během příběhu věděla, co se děje na lodi. Wells – syn velitele celé lodi – se vydává na Zemi kvůli Clarke, do které je zamilovaný a taky je tak trochu jeho vina, že se do vězení vůbec dostala. Lidé žijící v Kolonii mohou mít dítě jen se svolením, aby nedošlo k přelidnění, proto někteří lidé nemají vůbec žádné děti. Ale Bellamy má mladší sestru, která měla být za krádež popravena. Teď však má šanci přežít na planetě s ostatními nezletilými vězni a její bratr si nenechá ujít šanci, aby se na Zemi dostal s ní.

Nápad mi opravdu přišel super, ale musím říct, že mi v knize něco chybělo. Sice jsem se dozvěděla, za co byly hlavní postavy odsouzené, což mě opravdu zajímalo, nebylo to pro mě dost. Chtěla jsem vědět, jak to fungovalo na lodi a informace, kterých jsem se dočetla mi nestačily. Lidé po příletu na zem se měli více starat o přežití, než o vztahy mezi sebou. Clarke mi přišla sympatická od doby, kdy v první kapitole vrazila doktorovi (asi bych udělala to samé). Avšak později, když už byli na Zemi, jsem její chování nechápala. Nebo možná jo, Bellamy ji tam řekl něco ve smyslu, že je jen další z těm mrch z Fénixu – což byla luxusní oblast na vesmírné lodi. A myslím, že pokud by měl pravdu, tak by to ospravedlňovalo její chování, protože ona se hned po tomto nařknutí rozběhla za Wellsem, a když ji potom zachránil před požárem, ona se naštvala, že ji nedovolil zachránit kamarádku, která už v té době byla beztak mrtvá. Následně se znovu rozběhla za Bellamym. Prostě mezi nimi běhala jako by si navzájem posílali poštu a ona ji doručovala.

Zase je ale pravda, že Wells se vydal na Zemi kvůli ní, avšak nerozumím, jak mohl čekat, že mu někdy odpustí to, co udělal. Já osobně bych nic takového neodpustila, ale dala bych mu to najevo hned na začátku.

Podle mě se autorka zaměřovala na špatné věci – Láska se zde objevovala v každé kapitole. Poprvé po pár stoletích se objevili na planetě a jen o vlásek unikli smrti a oni se zabývají něčím takovým. Postrádala jsem více akce a zdálo se mi, že postavy neměly dost prostoru, abych se pořádně seznámila s jejich charakterem. Kapitoly sice byly naplněny událostmi, které se odehrály už před nějakou dobou, ale i tak mi to nestačilo. 278 stránek je prostě na příběh, který se v této knize odehrál, málo. A to ani nemluvím o tom, že se autorka mohla rozepsat o mnoho stránek více. Anotace slibuje opravdu výborný příběh, ale mé očekávání kniha nenaplnila.

A ani jsem si nemohla nevšimnout, že se u všech hlavních postav objevily alespoň dvě z těchto vět: „Udělala jsem to, abych tě ochránila“ „Udělal jsem to, abych tě ochránil“ „Odpouštím ti“ a „ Nech mě na pokoji“. Když už se někdo rozhodne psát za více lidí, ať alespoň nějak odlišuje jejich chování.

Ale prostředí bylo moc hezky popsané, dokázala jsem si ho skvěle představit, nebo alespoň tam, kde bylo dostatečně napsané. Určitě to nebyla nejhorší kniha, jakou jsem kdy četla (dokonce ani mezi sci-fi), ale mezi nejlepší bych ji taky nezařadila. Myslím, že si zaslouží místo někde uprostřed a tomu také odpovídá mé hodnocení.

Hodnocení: 3/5

Scarlet: Marissa Meyer

Když Byla Scarlet Benoitová malá, opustili ji oba rodiče a byla poslána na vychovávání k babičce. Nyní je jí osmnáct a je přesvědčena, že se o sebe dokáže postarat sama. Nepotřebuje a ani nechce si nikoho pustit do života. Výjimkou je její babička Michelle, žena, která Scarlet naučila všechno, co umí: pilotovat raketu, oškubat kachnu, ignorovat názor většiny a udělat si svůj. Celých jedenáct let byla babička pro Scarlet jedinou blízkou bytostí na světě.

Až do dne, kdy babička náhle zmizí a Scarletin život se obrátí vzhůru nohama. O dva týdny později se Scarlet snaží vydělat si na živobytí na jejich malé farmě, když vtom se objeví její ztracený otec, zbitý a blouznící. Scarlet se od něj dozví, že ho mučil jakýsi gang samozvaných strážců pořádku... který dosud stále drží v zajetí Scarletinu babičku. Jediný, kdo o tomto gangu něco ví, je Vlk, pouliční rváč, který navštěvuje místní hospodu. Ačkoli se Scarlet je nerada svěřuje cizím lidem, zvláště pokud jde o muže, z něhož čpí potíže na sto honů, ví, že potřebuje Vlkovu pomoc, aby našla únosce své babičky. To ale ještě Scarlet netuší, jakou roli hrála před lety její babička při záchraně princezny Selene, nebo kdo Vlk vlastně je a jaké jsou jeho skryté úmysly...

Obsahuje spoilery!!!

Po prvním dílu jsem byla opravdu nadšená, těšila jsem se na Scarlet a teď jsem se k ní konečně dostala.

Musím říct, že tahle série se pomalu stává jednou z mých nejoblíbenějších. Už dlouho jsem nečetla knihu, kde bych tak moc zbožňovala hlavní postavy. I když jsou to záporné postavy, prostě to nejde jinak, než abyste si je tady oblíbili. Za celý příběh nebyla ani jedna část, která by mě nudila nebo bych ji chtěla přeskočit. Moc se líbí nápad tohoto převedení známých pohádek do sci-fi příběhů, a i když obálka prvního dílu nebyla zrovna jedna z nejlepších, jsem opravdu ráda, že jsem ji začala číst.

Věděla jsem, že budou příběhy Cinder a Scarlet propojené, jenom jsem si představovala, že se to stane až se hlavní hrdinky seznámí. Takže jsem byla hodně překvapená, když jsem zjistila, že příběhy spolu souvisejí už od samého začátku a ještě dřív. Že jeden by bez druhého neexistoval a to bylo opravdu úžasné, všechno promyšlené do nejmenšího detailu.

Už od první kapitoly záchranné akce Scarlet jsem tušila, že je s Vlkem něco v nepořádku. Přece jen cítil pachy lidí a slyšel lépe než ostatní, ale ať už byla moje teorie na tohle jakákoliv, tohle by mě nikdy nenapadlo. Pořád jsem čekala, že Scarlet zradí, a protože je to inspirované Červenou karkulkou, tak to tam být muselo, ne? Ale tohle bylo mnohem lepší. Přišlo to ve chvíli, když jsem to nejméně čekala, protože už jsem začínala věřit, že na to nedojde (i když, zas tak moc jsem se nemýlila). Možná, že se mi tento příběh tak líbil, protože moje nejoblíbenější pohádka je právě o Karkulce, ale možná taky ne, protože tahle kniha byla prostě amazing.

Ale i tak jsem si více oblíbila Cinder a během čtení Scarlet u mě tento pocit přetrval. U Cinder mám ráda její uvažování, její chytrost a obětavost, která ale není až tak velká, že by byla nereálná. Ale o Scarlet by se taky nedalo říct, že je nudná. Má silnou vůli a její loajalita k babičce a odhodlanost ji zachránit je vážně chvályhodná.

“Did you just shoot me?”

“You didn’t leave me much choice.”

Občas se v knize objevily kapitoly za Kaie, které někdy přerušily důležitý děj na jiném místě, za což jsem moc vděčná nebyla, ale na druhou stranu bylo dobré vědět, co se děje ve světě a co chystá Levana. Ani jsem se Kaiovi nedivila, že byl na Cinder tak naštvaný a nevěděl, co si má myslet. Kdybych například o někom, koho jsem potkala před pár dny, zjistila, že umí ovládat mysl, taky bych si nebyla jistá, jestli všechno nebyla jen iluze. A taky úplně chápu Scarletino chování po tom, co se jejich příběhy s Cinder střetly, protože ona se o nic neprosila, chtěla jen zachránit svou babičku a jít domů, takže bylo docela pochopitelné, že si ji hned neoblíbí, když Cinder byla pravděpodobnou příčinou těchto problémů.

Doufám, že se celá série jednou dostane ke mně domů mezi ostatní knížky a myslím, že to bude dřív, než později. Už se těším na čtení Cress, protože příběh Lociky mám skoro stejně ráda jako Karkulčin, a netrpělivě čekám, co dalšího se dozvím.

Určitě doporučuji si tuto sérii přečíst, zaručeně tím nic nezkazíte.